Ann Hui
Nikdo nedokáže zachytit lidský život tak, jako Ann Hui objektivem své autorské tvorby. Už po čtyřicet let uvnitř filmového průmyslu otevírá důležitá témata (nejen) hongkongské společnosti. Proto je nám nesmírnou ctí, že Ann Hui můžeme věnovat 19. ročník festivalu Filmasia. Díky čtyřem projekcím a Master Class mohou čeští diváci poznat, jak unikátní a brilantní filmařkou je.
Ann Hui měla k významným sociálním tématům vždy blízko. První filmařské zkušenosti sbírala v 70. letech u televizní společnosti Television Broadcast Limited (TVB) a následně u Radio Television Hong Kong (RTHK), kde pracovala na několika dokudramatech se silným přesahem do společenského dění. Byl to však její celovečerní debut The Secret (1979), který předznamenal několik klíčových motivů její budoucí tvorby. Ačkoliv šlo o narativně komplikovanou kriminálku, v popředí stál na skutečnosti založený případ vraždy a příběh vystavěný kolem výrazné ženské postavy. Jasná vazba na skutečné dění i empatické vykreslení hrdinky byly motorem kriminálního vyšetřování, ale také jejích dalších filmů.
Ann Hui se žánrových filmů nikdy nebála, ale už v průběhu osmdesátých let si budovala pověst autorky zaměřující se především na různé podoby estetického realismu. S filmy Story of Woo Viet (1981) a Boat People (1982) se vydala prozkoumat podoby poválečného Vietnamu i uprchlické krize a slavila úspěch na festivalu v Cannes. Oba filmy paralelně reflektovaly podobné problémy tehdejšího Hongkongu. Ve snímku My American Grandson (1990) otevírá téma diaspor a mezigeneračních a kulturních bariér, brilantní Summer Snow (1995) se hořkosladce věnuje péči o seniora s Alzheimerovou chorobou a Kaskadérka (1996) proniká do složité pozice ženské kaskadérky v hongkongském filmovém průmyslu. V každém jejím filmu najedeme silné pojítko s existujícím společenským tématem, které často přesahuje samotný Hongkong.
Zatímco pro tvorbu režisérů jako Tsui Hark, John Woo či Patrick Tam byl důležitý důraz na stylistickou okázalost, Ann Hui vždy pracovala subtilněji. I ve chvíli, kdy vypráví příběh komplikovaně a uvědoměle – jako narativní skládačka The Secret (1979) –, nejvýraznější momenty představují pohledy postav, mlčení nebo dlouhý záběr umožňující divákům se na hrdiny napojit. V historickém velkofilmu Our Time Will Come (2017) se protagonistka naprosto nečekaně zastaví uprostřed cesty a Ann Hui nás nechá v delším záběru pocítit její rozpoložení. V tichu a klidu, ne okázalou stylistickou technikou. Naprostou tvůrčí precizností si diváky podmaní a nuancovaným vykreslením emocí zasáhne přímo do srdce. Její filmy mívají méně okázalých kamerových jízd, neobsahují tolik rapidních montáží nebo výrazně nakloněných rovin snímání jako v případě jejích novovlnných kolegů. Jako by styl ustupoval tématu. Zároveň však její tvorba není hollywoodsky neviditelná, umí diváka překvapit a vybočit ze skrytu. Styl Ann Hui je totiž bytostně její a unikátní. Nikdo netočí filmy tak, jak je točí Ann Hui.
Ann Hui se od 70. let nesmazatelně zapsala do dějin světové kinematografie a dodnes zůstává jednou z nejzásadnějších filmařek světa. Její tvorba nikdy neztratila jiskru ani ostrou kritickou hranu, díky níž byla vždy tak provokativní. A letos bude vybízet k zamyšlení v Praze.